Vietnamská kráša

Do mého atelieru fotokrásy  vstoupila Vietnamka. Krásná a mladá Vietnamka.  Předevčírem se narodila, včera vyrostla a teď přichází. Tak krásná, že by s ní leckterý Čech jel rád na čundr. A řekla:  

"Pane počebuju foťku na páááás, čtyži. Udělááte?"

Pochopil jsem, že slečna potřebuje čtyři fotky na vízum, pozdravil jsem ji a řekl, kde se může svléknout a upravit. Sundala kulicha a bundu a lehce se učísla před zrcadlem. Cvak, cvak. Koukala docela dobře. Jdu k počítači udělat fotky, slečna usedne na gauč. Čeká.
Umím to poslepu. Udělat manuálně fotky na průkaz. Kdysi jsem se to učil od mistra, který se to naučil v třicátých letech. Portrét ánfas, světlo, výraz, kompozice. Popis obličeje. Nejmenší zakázka z mých zakázek. Malá fotka třiapůl na čtyřiapůl centimetru. Hotovo. Vytisknout, kleštěma vystřihnout. Mohl bych to nedělat, ale to nejde. Musím lidem udělat pasovku. Jsem fotograf. V dobrý hospodě vám taky udělají topinku.
„Tak tady to je, slečno." Vietnamská kráska se podívá a řekne:
„Mám šišatooo hlavaa!“
Proč ta ženská mluví tak blbě, říkám si. Asi tu neni dlouho.
„A kde? Vždyť máte krásnou hlavu!“
„Tady a tady!“
A ukáže na svoji krásnou symetrickou kulatou černou hlavu.
„Prosím vás, fotky na pas se nesmí retušovat. Máte krásnou hlavičku!“
„Nemám krásnou hlavička, to je šišká!“
Jsem tvrdý. Považuji rozhovor za ukončený. Nejhorší je fotit mladý holky. Pořád jsou nespokojený. Zlatý čtyřicítky. Něco jim vyretušujete a jsou šťastný. Ach jo. Slečna je na odchodu. Asi žuží.
No, koukám do počítače. Změknu: „Pojďte sem!“
„Kde máte šišatou hlavu?“ a ukážu na monitor. Slečna stojí za mnou, skoro přiběhla, jak byla nadšena.
„Tady a tu, šiškáá.“
Otevřu retušovací štětec a máchnu do vlasů. Hlava se na straně zmenšila.
„Jé, to je kráša, ještě tady a tu!“ a ukáže na druhou stranu.
„Hmmm, nedotýkejte se monitoru, prosím Vás!“
„Pjomiňte paně, jé to je kráša!“
Ona je krásná a ví to, já to vím také a tak se společně snažíme udělat krásnou fotku. Ale to přeci nejde, nikdo není tak krásný, aby se nemusel retušovat. Jsem fotograf a umím vyfotit krásně i krysu, když na to přijde, ale copak já vím, co si z toho Vietnamu přinesla za estetické hodnoty?
Cítím, jak mi dýchá do ucha. Mluví strašně. Ach jo. Upravím jí krásnou hlavu do menší krásné hlavy. Září. Snad i tleská. Dám to znovu vytisknout. Čekáme na tiskárnu. Stojí za mnou.

„Paně, to je vaše umení?“ a ukáže nad monitor. Na čajovou mandalu (obr.1) v bílém rámu, kterou jsem dostal od mé kamarádky Gábiny. Dělá mandaly z čajových obalů. Ručně. Lepené. Gábina je blázen, já jsem taky blázen, ale tahle Vietnamka je šílená.
„Ne! To není moje umění!" krátká pauza dvou vteřin, „Tohle je moje umění!" a kývnu na stěnu vedle, na které je zadeček maturantky Lenky. V kalhotkách. Krásný zadeček krásné dívky (obr.2). Detail v rámu. Lenka chtěla vyfotit. A také zezadu. Celá. Zjistil jsem, při prohlížení té fotky, že si udělám výřez. Mám rád stručnost. Je to můj nejlepší portrét.
„Ha, hááá, to je krásná prdééélka, že?“
No to už je vrchol. Pochopitelně, že je to krásná prdelka. Před chvílí mne nesnášela a teď se tu směje. Navíc zná češtinu víc, než bych čekal a zadeček v mém portrétním atelieru ji neuráží. Výborně. Doufám, že nekecá. Tiskárna vyplivla fotky. Ostřihám je a dám podruhé do obálky.
Holka září. Otevřu jí dveře. Moc děkuje. Je krásná a chce být krásná i v pasu.
„Nashledanou."
„Nashledanou!"

Zapálím si cigáro.
Asi mám rád Vietnamky. I Vietnamce. Jsou to slušný lidi.
Dneska jsem nějakej hodnej. Jestli já nejsem nemocnej.
Je hezky. A bude ještě hezčejc.
Nakonec, trochu tu hlavu šišatou měla.
Ať žije svobodnej Vietnam! Proč bych proto vlastně nemoh něco udělat!