O slušných lidech

Jednoho dne ten muž stál opřený o své auto a čekal. Čekal na svou ženu. Bylo odpoledne. Lednové sluníčko ten den překvapivě milostivě hřálo. Ale on byl unavený. Unavený ze všeho. Ze sebe, z lidí, z práce. Jeho žena stále nešla.  

Tak jak ženy někdy nejdou. A tak čekal. Budeme tomu muži říkat "čekající muž." Čekal nejen na svou ženu ale i na konec, který bude jako začátek nečekaný.

Někdo proti němu promluvil:
"Pane, nemáte, prosím, cigaretu?"
"No tak snad....jo," slyšel se odpovědět a zašátral v kapsách. Podal muži cigaretu Benson-Hedges.
"Prosím," a nabídl krabičku.
Muž zkušeně vyňal jednu cigaretu a povídá:
"No, děkuju a pane, nedal byste mi na polívku?" „Víte, jsem bezdomovec.“
Bezdomovec (můžeme mu tak říkat) vypadal mladší než čekající muž, tak trochu jako jihoamerický indián v šedivém kabátku se stojacím límcem. Kabát ho dělal celkem elegantním. Ví Bůh, kde ho našel.
"Na polívku?" "No tak snad....jo," a vytahuje z kapsy dvacetikorunu.
Bezdomovec: "Nebo můžete přidat, na oběd, jak můžete, pane."
Čekající muž se zachmuřil, ale pak si řekl, co je to pro mě stovka...vlastně nic. Vzdal se.
"Ale jo, ale na oběd, jo?" A podal bezdomovci stokorunu.
"Děkuju, pane, děkuju, ježišmarjá děkuju."
Čekající muž i bezdomovec si zapálili cigaretu. Chvíli bylo ticho.
"Koukám pane, máte pěkný auto!"
Čekající muž rád sedal na blatníku svého velkého vozu. Znal ho. Něco už do něj investoval.
"Jo?" "Líbí se Vám?" "Je to dobrý auto, mám ho rád. Nepotřebujete ho taky?" A zhoupl se s úsměvem na blatníku vozu, o který se opíral. Iniciativu rozhovoru a tlaku na druhého teď převzal čekající muž. Byl potěšen zájmem o vozidlo. Bezdomovec poznamenal:
"No měl jsem takové, ale padesátku, tohle je sedmdesátka, ne? Diesel?"
Bezdomovec dál vyprávěl celkem dobře o vozidlech této značky. Bylo vidět, že ví, o čem mluví. Čekající muž se jen usmíval a poslouchal. Přemýšlel. Byl unavený.
"Jo. Víte co? Vážně, já vám ho dám, můžete v něm spát!" 
Staré auto vypadalo skvěle. Mělo sice nedaleko do technické kontroly, ale mělo zaplacenou pojistku a bylo spolehlivé. Cenu snad třicet tisíc, možná padesát. Ale po vyjetí z myčky vypadalo luxusně. Plná výbava. Kožená sedadla byla značně odřená, volant, řadící páka ohmatané, sem tam šrám, najeto přes tři sta tisíc, ale pořád jelo.
"Jezdí za šest litrů. Udělalo by mě to radost, vemte si ho. Ale hned. Přepíšeme to někdy za týden!" a podával bezdomovci klíčky "Zadní stěrač potřebuje vyměnit!"
Klíčky visely ve vzduchu, bezdomovec zíral na čekajícího muže, ale tušil,  že ten muž to myslí vážně. Přesto to byla situace zvláštní.
Samotnému čekajícímu muži to připadalo absurdně skvělé. Tomu muži už dal cigaretu, pak na polívku a pak na oběd a teď mu nabízí auto. Auto s kterým prožil kus života. Ale auto pomalu dožívalo. A byla otázka času, kdy se do něj bude muset investovat víc, než stojí. Všechno odchází a toto auto tu teď bylo a mělo úžasnou cenu daru bezdomovci.
„A…?“ Bezdomovec.
„A co?“
„Co když si to rozmyslíte?“
„Myslím, že jsem se rozmyslel!“
Klíčky spadly do špinavé ruky bezdomovce. Volvo, které rozhovor mlčky sledovalo, změnilo majitele.
Bezdomovec držel klíčky a prohlížel si placatý znak.
„A jak se to otvírá?“
„Takhle.“ Auto poslušně cvaklo.
Bezdomovec opatrně otevřel dveře vozu a prohlížel si palubní desku. Vypadala jako kokpit letadla. Vše v manuálu. Intuitivně připravené. Podíval se na čekajícího muže a pak zpátky do vozu. Nedalo mu to a usedl. Vůz vypadal uvnitř větší než z venku. Zasunul klíček. Zkušeně sáhl na řadící páku, zakvedlal a sešlápl spojku. Pootočil klíčkem. Motor nehlučně naskočil. Na dispeji rádia naskočil nápis Radio Beat. Child In Time. Deep Purple. 
„Co prosím?“
„Nic jsem neříkal.“ Pravil čekající muž. “Můžete to trochu ztlumit?“
„Pane, myslím, že to nemůžu přijmout. Je to krásný, ale…“
„Podívejte se, to auto je lepší, než vypadá a vypadá skvěle, ne?“ „Líp než vy!“
„No právě. Asi nebudu mít na naftu.“
„Brzy bude jaro.“ Pravil čekající muž rozhodně.
Odpověď neměla logiku, ale bezdomovec hladil volant, sledoval budíky a nekomentoval, co slyšel. Čekající muž obešel vůz, otevřel dveře spolujezdce, pak kaslík palubky, chvíli něco hledal. Pak vyndal malý technický průkaz a hodil ho na sedadlo spolujezdce.
Čas se zastavil. Bezdomovec seděl ve voze a čekající muž byl opřen jedním loktem o přední dveře a druhým o střechu vozu.
„Něco bych ale od vás chtěl.“ 
„Odvézt domů?“ Zařehtal se bezdomovec.
„Ne. Váš kabát. By se mi hodil.“
„Můj kabát?“
Čekající muž otevřel zadní dveře vozu a začal vyhazovat, co měl v kapsách na sedadlo.
„Jo, dělejte, nemám čas. Chci za to auto váš kabát!“
Jeho sportovní bunda s bílým zipem byla prázdná. Bezdomovec vyskočil z vozu a stejně vyhazoval věci z kapes kabátu na sedadlo řidiče. Vajgl, druhý, třetí, pětikoruna, spláclá peněženka.
„Je to dobrý kabát, pane.“
„Já vim.“ A podával bezdomovci sportovní bundu. Čekající muž strčil ruku do kabátu. Je teplý. Možná kouše. Bezdomovec chvíli zápasil s bílým zipem bundy. Trochu malá ale dobrý.
„A jezdí to?“ 
„Myslím, že ano. Jeďte, zpátečka je normálně.“ Pravil klidně čekající muž a zvedl si límec kabátu.
„Jeďte, než si to rozmyslim!“
Bouchl dveřmi vozu. Bezdomovec zůstal ve voze sám. Čekající muž se rozhlédl a přešel silnici na druhou stranu.
Auto, které dosud stálo čelem k chodníku, lehce zavrčelo a začalo pomalu couvat.

„Promiň, nešlo to dřív. Co to máš na sobě?“ Ozvala se za čekajícím mužem unaveně jeho žena. Konečně.
„Kabát. Vyměnil jsem ho za auto.“ Pravil čekající muž jakoby vyrušen a stále se díval na vůz, který pomalu couval. Čekající muž poplácával kapsy kabátu a uvědomil si, že cigarety nechal v autě.
„Za kabát?“ Pravila s úsměvem jeho žena a také se dívala na vůz.
„No. Vyměnil jsem ho s bezdomovcem, za kabát. Bylo mi ho asi líto. Víš je to chudák a ….“
„To si děláš legraci, ne….. já jsem chudák!“ Zašeptala tiše žena. Držela v obou rukou  tašky s nápisem Billa. Stále se lehce, unaveně usmívala, asi jako se usmívají unavení lidé na klauna. Tašky byly těžké a co chvíli hrozilo, že se nákupem roztrhnou. 
Žena byla krásná. Přikovaná k taškám, k povinnostem, k svému muži. Znala ho a věděla, že je to dobrý muž. Stáli spolu na chodníku a dívali se na své dobré auto. Vůz tiše zastavil na krajnici. Po chvíli se stáhlo okénko:
„Paní, promiňte. Ehm, nepotřebovala byste někam svézt?“ Bezdomovci ta situace přišla trapná a zvláštní. Teď se asi něco stane, je to prostě blbost, co má dělat? Tak jsme se zasmáli a teď je konec.
Bezdomovec se díval na ženu, čekající muž na vůz, žena na bezdomovce a na sportovní bundu s bílým zipem. Stále držela tašky. Z vozu hrály varhany Jona Lorda.
„Možná, by se mi hodilo. Odvézt mne domů!“ Pravila klidně žena a přijala tím roli. Bezdomovec vyskočil z vozu, odběhl ke kufru a otevřel. Žena důstojně sešla k vozu a cvičeným pohybem vyhoupla obě tašky do prostoru kufru. Muži se na ní dívali a čekali co bude. Její muž v kabátě bezdomovce vypadal jako herec, ale nemohla si vzpomenout který. Docela mu to slušelo. 
“ Přijď brzy.“ 
Auto odjelo a čekající muž zůstal na místě sám. Kabát bezdomovce přestal hřát, stmívalo se. Přesto se mu udělalo najednou dobře. Přesto, že neměl cigarety ani peníze. Vlastně nic. Přešel ulici a oslovil chlapíka naproti: "Pane, nemáte prosím cigaretu?"

Vydal se pod most. Věděl, že tam je něco jako bivak. Třeba spacák nebo tak. Místo bezdomovců. Noc přišla sama a rychleji než se doklopýtal k údolí ve středu města. Ale nic z představ o bezdomovcích a jejich útulných brlozích na místě nenašel. Jen špínu, pár madrací, odpadků. Seděl nedaleko na rourách, které ho studily a proklimbal se k ránu a ještě za tmy vyrazil.
Šel domů, stačilo to. Ne, nebude bezdomovec. Chce domů, do tepla a má hlad.
Přišel k svému domu. Na chodníku stálo auto, v domě tma.  Protáhl ruku mřížkou branky a otevřel z druhé strany. Otevřeno. Vystoupal po schodech do podkroví, minul koupelnu a otevřel dveře ložnice.
Jeho žena spala. Uvolněná na boku. Sama. Ale probrala se, nadzvedla hlavu a řekla:  "Jo, pocem!" dočkala se.

Bylo to krásné ráno. Hluboká a nachová noc skončila. Nikdy o tom nemluvili.